Pane poslanče, Tachov je ještě český nebo už německý, ptal se zemědělec poslance Šrámka

ROZHOVOR pro Parlamentní Listy: „Začalo to kolektivizací v 50. letech spojenou s rozoráním mezí a končí to dnes velkou erozí a pěstováním kukuřice do německých bioplynek

V současné době je diskutovaným tématem sucho a s tím související problém se zemědělskou půdou. V čem Vy spatřujete hlavní problém?

Řeknu Vám to asi takto. Staří sedláci říkali: „Když z půdy bereš, musíš jí vracet.“ Nebo: „Na jeden hektar, jedna kráva“. Je to vlastně totéž.  Na poli pěstujeme plodiny, které půdu vyčerpávají, ale zpět organické hmoty vracíme velmi málo. Není totiž dostatek hospodářských zvířat. Už 25 let likvidujeme živočišnou výrobu, tedy zvířata a pak nejsou statková hnojiva jako kejda a hnůj, klíčová organická hmota, kterou musíme půdě s pokorou vracet.

Můžete nám říci konkrétní čísla?

Ano. V ČR máme jednu krávu na 5 hektarů. V Rakousku a Německu mají jednu krávu na 2 hektary, v Holandsku pak 2 krávy na jeden hektar.  Kráva produkuje asi 50 kg organické hmoty denně. Takže oni vědí, proč to dělají. Podporují živočišnou výrobu, vyváží kejdu na pole, kde ji zaorají a půda jim pak zpět dává plody. My jsme na tuto „zemědělskou povinnost“ rezignovali. V roce 1990 jsme měli asi 1,3 mil. dojných krav, dnes je to asi jen 370 tisíc a jejich počet neustále klesá, i když stoupá užitkovost mléka. V Německu však stoupá, jak počet krav, tak užitkovost mléka.  Půda je tedy náš poklad a měli bychom s ní i tak nakládat. Liberálně tržní přístup, který by se dal parafrázovat jako „vydrancovat, zpeněžit a po nás potopa“, zde bohužel neobstojí.

Co tím myslíte? Můžete nám to vysvětlit konkrétně?

Kejda, hnůj, chlévská mrva, organická hmota, lidově řekněme lejno, dělá pole úrodným, kyprým, udržuje a tvoří humus, zadržuje vodu, která se do ní vsakuje, třeba díky žížalám, které tvoří cestičky, kde voda zůstává. Víte o tom, že na jeden hektar bývá až 1 tuna žížal? Půda bez organiky vodu nezadrží, při dešti steče jako po cestě hned do potoků a řek a je nenávratně pryč. Nedoplňuje spodní vody, jejichž hladiny klesají a my se všichni divíme proč. Já ne. Stejně tak odchází živiny, dusík, fosfor, draslík a další, nemají na co navázat, a tím půda ztrácí přirozenou úrodnost.

Co podle Vás k tomuto nepříznivému stavu vedlo?

Začalo to kolektivizací v 50.letech spojenou s rozoráním mezí, které kromě drobného zvířectva a ptáků, zadržovaly vodu v krajině a částečně vyrovnávaly šikmá pole. I drobné potoky tvořily meandry a zákruty v krajině, voda se vylévala do okolí. Dnes je často vybetonujeme jako tzv. protipovodňová opatření, aby v případě záplav voda rychle odtekla pryč. Jenže ta voda odtéká rychle i při suchu, když přijde prudký déšť, tak po vyschlém poli bez organiky rychle odteče. Snad poslední ránou pro půdu je nadměrné pěstování širokořádkových plodin jako např. kukuřice, která se seje daleko od sebe a nechrání půdu proti erozím. Při dešti pak voda s sebou vezme i vrchní ornici do potoků a řek a s nadsázkou se dá říci, že „vyvážíme ornici zadarmo do Německa“.

A co majitelé polí? Ty by měla zajímat kvalita a úrodnost jejich půdy nebo ne?

V České republice si zemědělci pronajímají asi 80% zemědělské půdy. Vlastníci této půdy, kteří nejsou zemědělci, k ní často přistupují jako k dobré investici do nemovitosti. Kvalitu často téměř neřeší a jejich cílem je co nejvyšší nájem za hektar. Dochází pak k takovým zvrhlostem, jako například v západních Čechách, že půdu pronajímají společnostem za 8 000 za hektar, kde se pěstuje kukuřice, která se následně exportuje do německých bioplynek. Tímto prakticky vyhání klasické zemědělce z půdy, protože za tyto nájmy se na poli klasické zemědělství provádět nedá.  Tento přístup bych parafrázoval asi takto: „Vytěžit, vydrancovat a co bude za pět, deset let s těmito poli, mě vůbec nezajímá“. Půdními erozemi, nevracením organické hmoty do půdy, nám zde postupně vznikají budoucí pouště. Na závěr si neodpustím jednu poznámku. Nedávno se mi jeden zemědělec z Tachovska ptal. „Pane poslanče, Tachov je ještě český nebo německý?“ Skupování české půdy zahraničními investory podpořené bohatým zahraničním kapitálem, je určitě dalším problémem, kterému naše země bude čelit. To už je ale otázka potravinové soběstačnosti, jako národní bezpečnosti. Ale o tom snad někdy příště.