K únoru 1948 se dnes přihlásí jen mentálně chorý člověk nebo ten, kdo má něco za lubem

S naprostým šokem jsem si přečetl prohlášení KSČM k únoru 1948. V prohlášení se píše, že lidově řečeno „mysleli jsme to dobře, ale po tom únoru se to nějak zvrtlo“. Je to opět lež. 

 Dokáži vám, že to nikdy dobře nemysleli a komunistické zvrhlosti plánovali už v roce 1945, možná dříve.

Hned po válce v roce 1945, když se formovala Národní fronta, v ní byly pouze 4 strany. Ta největší a nejsilnější především na venkově, tedy de facto Agrární strana, po silném naléhání právě komunistů a také lidovců, nebyla povolena, byla zakázána, aby nemohla konkurovat hlavně komunistické straně ve volbách v roce 1946. Báli se jí, že by stejně jako v meziválečném období, opět vyhrávala volby. A nejen to. Už v roce 1945 komunisté věděli, že provedou brutální a nehoráznou kolektivizaci venkova. Gottwald sice hřímal, že žádná kolektivizace nebude a proto ho bývalí voliči agrárníků na venkově volili. Tak jako vždy komunisté lhali, protože kolektivizace už byla dávno připravená. Monstrózní proces s Rudolfem Beranem, představitelem agrárníků, kterého fašisté odsoudili na 10 let vězení, byl v roce 1947 komunisty odsouzen na 20 let. Inu měli zřejmě soutěživého ducha a chtěli fašisty trumfnout. Únor 1948 tedy nebyl začátkem puče, ale byl jeho vyvrcholením, koncem puče dávno započatého už těsně po válce, možná ještě dříve.

Konfiskace půdy, ukradená zvířata a stroje sedlákům a malorolníkům, to byl pak výsledek dlouhodobého útlaku našich vesnic. Staly se chyby, říkají dnešní komunisté. Ne, byla to plánovaná chyba v systému, kde byl komunistický matrix perfektně a do preciznosti naplánovaný.

Někdy mám pocit, že období komunismu netrvalo jen 41 let, ale trvá 68 let. Především v našich hlavách, v našich myslích je to stále s námi. Školský systém se jen postupně přeměňoval, protože na místech učitelů zůstali mnohdy titíž lidé, kteří hlásali něco o „věčných časech“. Pak se jen soudruzi a soudružky učitelé ruštiny rychlokurzem přeškolili na angličtinu a začali říkat „forever“.

Je třeba si přiznat, že často to nešlo jinak, nebyli jiní lidé, chce to čas. To je pravda, ale chce to také vůli a chuť měnit se k obrazu člověka svobodomyslného, k obrazu úcty a pokory, mít sebereflexi a zdravý selský rozum. Nevyčítám obyčejným lidem, že vstupovali za komunismu do KSČ, často k tomu byli nuceni, například aby jejich děti mohly studovat apod. Doba byla zlá a nenávistná, byl strach a tlak na lidi. To vše se dá pochopit, každý nebyl silný a hrdina. Ale po roce 1989 už to bylo jiné a všichni měli šanci.

Abych ale v médiích po 68 letech od února 1948 slyšel od KSČM, že to vlastně bylo fajn a v naprosto v pořádku, to je nechutné, brutální, zneuctěním památky politických vězňů a milionů mrtvých. Navíc je to společensky velmi nebezpečné. My zemědělci máme přísloví: únor bílý, pole sílí. Komunisté však mají zřejmě jiné heslo: únor rudý, pole krvavé.